S fotografováním Prahy na té nejlepší možné úrovni souvisí zdánlivě banální věc – Nohy. Píšu je na tomto místě z úcty s velkým N, zaslouží si to. Fotograf totiž musí mít nejen dobré oko a touhu po zachycení krásna, ale musí mít i dobré nohy. Nohy, které musejí neúnavně chodit stejnými místy stále dokola, v různých ročních a denních dobách. A takto město „odspodu“ dostávat do sebe. Mnohost tvarů města, jeho vlastní proměnlivost danou třeba měnící se vegetací, proměnlivost úhlů dopadu slunečních paprsků v průběhu roku nelze nikdy přesně předem odhadnout. Na povrch tak může vždy nečekaně vyplout něco krásného – kompozice stínů a světla a barev, která okouzlí. Bez věrných a neúnavných nohou to objevit nelze.
